Co mají společného Nohavica, Čunek a drobní zloději.

Na první pohled nic. Nohavica není zloděj, Čunek nezpívá a drobní zloději nejsou známí. Přesto mají jednu zásadní věc společnou …

Nohavica – skvělé melodie, texty, prostě písničky, které člověku něco přináší. Krásné emoce, pohodu nebo i něco jiného. Někdo ho poslouchat nemůže. Prostě jako každý písničkář má své příznivce a naopak. Do soukromí mu nekoukám, jen vím, že pil a že je z toho venku. Prostě každému se může něco přihodit a je především na něm, jak se s tím vyrovná. Dokázal to a dál rozdává písně. Lze jej v tomto směru považovat za silného člověka, který překonal velkou překážku. Na scéně je však ještě jeden obraz jeho osobnosti. Spolupráce s StB. Je to v každém případě nešťastná kapitola každého „postiženého“ a nepříjemná zpráva pro příznivce. Jeho spolupráci bych mu až tak nevyčítal. Každý si musel najít cestu a nejsme všichni stejně vybavení pro boj s totalitním režimem.

To, co u Nohavici vnímám jako problém, není ani tak jeho mlčení před veřejností, ale především jeho nevyrovnání se s K. Krylem po revoluci. Mohl přijít za těmi, na které donášel a říci jim: „Karle, je mi to líto.“ Ať by Karel Kryl udělal cokoliv, pro mě by byl Nohavica skoro očištěn. Nemohl nebo nechtěl každý emigrovat jako paní Kubišová, neměl každý pro režim takovou cenu jako K. Gott. Prostě není vše černobílé. Avšak omluvit se mohl. Dnes by Hutka nic neskládal, nebylo by proč. Ta píseň pro mne není odsouzením Nohavicovo chování před rokem 1989, ale jeho postoji během a po roce 1989 ve vztahu k těm, na které donášel a ke kterým zpíval. V tom panu Hutkovi rozumím.

Čunek – dost bylo napsáno, tak jen stručně. Pan Čunek je z něčeho obviněn a on místo toho, aby řekl jednu jasnou verzi, začne pravdu nebo lež (nikdo z nezasvěcených si nemůže být jistý, jak to bylo) postupně dávkovat. To znamená, že si vybral tu nejhorší variantu. Dnes tak a zítra trochu jinak.

A nakonec ti malí drobní zlodějíčkové. Nadávají na to, že ti velcí, miliardoví zloději si běhaj po světě a oni musí sedět pro pár korun. A to společné co mají všichni, je jejich neupřímnost nebo mlčení. Zkouší to různě. Mlčením, polopravdou, zapomenutím apod. A pak sami cítí křivdu, že oni jsou trestáni a jiní ne (v případě zlodějíčků), nebo to za ně dělá někdo jiný. Nohavica je omlouván příznivci i jinými, že on přeci není ten špatný. Jsou tady jiní, o kterých se nepíše. Soudci, vyšetřovatelé, prokurátoři, práskači, milicionáři a další. Copak je Čunek taková zrůda, co takový Gross!

Ať malý nebo velký hřích, musím počítat s tím, že může prasknout. Kde chybí pokání, projev lítosti a upřímnost, nemůže být pochopení a odpuštění. A nejhorší je promarněná příležitost k pokání. Nohavica nebyl ve vztahu ke Krylovi po roce 1989 upřímný.

Cože? Pokuta? Tolik? Ano, jel jsem přes obec 90 km/hod, ale do prdele, copak jste neviděli toho vola, co mě ještě předjížděl? To je tedy pěkně nespravedlivé!

To, že nebyly odsouzeni ti, kteří byli opravdovými zločinci minulého režimu, je jen a jen naše selhání. To, že se vytahují Nohavicové a další je problém právě Nohaviců a jejich mlčení. Podlehli, bohužel. To, že neumíme odsoudit ty hlavní viníky, jejich hříchy nesmyje. Není to fér, je to pouze důsledek. Důsledek minulého režimu a toho, jak probíhal a ještě probíhá přechod k demokracii.

Možná i toto je cesta k vyrovnání se. Začneme od malých ryb a postupně budeme odkrývat větší. K těm největším se stejně nedostaneme, ale alespoň více lidí pochopí, že nejde o jedince, ale o strukturu, kterou má smysl rozkrývat. Kdyby v listopadu 1989 nedošlo k přechodu z režimu do režimu, ale k opravdové revoluci, nemuseli jsme se dnes ptát, proč se ty věci vytahují až nyní.